Je naštvaná..

14. 01. 2012 | † 04. 02. 2012 | kód autora: mkV

 

.. a tak se ta divná holka rozhodla sepsat další vzkaz, tentokrát věnovaný mé stále trápící se ovečce. Prosím, nečtěte vy, kdož chcete poskvrňovat nebo nemáte smysl pro pochopení, nebo hůř, kdo se nudíte a hovíte si v psaní urážlivých komentů. JO, chci vás odradit. Tak vypadněte. Okamžitě. 

Šup, pryč. A pokud si to stejně chceš přečíst, čti, ale urážlivý komentáře (.. mazat nebudu, protože jsem tak tupá že nevím jak na to), ale zato je budu ignorovat a nenaštvete mě jimi ani kdybyste chtěli :D

Pokud jsi klikl na celý článek, znovu upozorňuju, že dál číst nemusíš. Je pro Ovečku. Tečka. Dost upozornění.

... a tak se Ovečka náhle se zvláštně znící omluvou odhlásila a článek, který zanedlouho zveřejnila, mi  vyrazil dech. 

Milá Ovečko,

opravdu mě štve tvá uzavřenost, i když myslím víš, že mě můžeš říct všechno. Ano, dlouho jsem se neobjevovala na skypu a facebooku, ano, neodpověděla jsem ti na smsku (důvod zní, kredit ve výši -35,-). Ale na druhou stranu kdyby jsi napsala, že máš problém, přišla bych. Přihlásila bych se a rozhodně bych to s tebou řešila. Ne, nepřidělávala by jsi mi tím problémy. Protože ty mé jsou nic proti těm tvým.

A to vážně.

Během posledních dní jsem se naučila plno věcí, díky jemu a jemu. Mimo jiné i to, že hudba opravdu dokáže léčit. Když se do těch tónů zaposloucháš a uvolníš se, cítíš, jak proplouvá tvým tělem a vnímáš slova zpívající se v ní.. je to úleva, pravda. Hudba dokáže léčit zlomená srdce, problémy s rodinou i kamarádama a samotu. Ale písnička skončí a ty tvrdě dopadneš na zem, která se nazývá realita. Možná si z ní něco vezmeš, možná ne, a když jo, tak na jak dlouho? 

On ti pomáhá jo? Chápu to a důvěrně to znám - Michael mi taky řadu měsíců pomáhal (do doby, kdy mi došlo, že opravdu žije jen v našich srdcích, což je nesnesitelně bolestivé). Ale ani posloucháním jeho songů a přemýšlením nad jeho "dokonalosti" nedosáhneš smyslu života. Mě se na tobě děsně nelíbí tvůj laksní přístup. Jsem pesimista? Tak jsem, a co, že.. no asi ti ještě nedošlo, že právě tohle tě potápí na dno. Že ta sebelítost, ty slzy, které vyroníš, tě ještě víc utvrtují v tom, jak jsi "nemožná"? 

Jenže realita je realita. A realita je v hodně případech jiná jak pohled na svět s tmavýma brýlema na očích. Tvůj případ není vyjímkou.

Jo, tvé dvojče zemřelo. A přesně to je ta realita, ta skutečnost, která se prostě nedá popřít. Jo. A přemýšlela jsi třeba nad tím, že on je celou dobu s tebou? Je to jako Patrik. Jeho tělesná podoba už není, ale duševní je tu stále. V srdci.. pokud ho máš tak ráda jak píšeš, pak je i s tebou. Sedí tam vedle tebe a klepá si na čelo, nad čím to zase přemýšlíš. Protože ty se vyžíváš, doslova vyžíváš, ve své sebelítosti. Chápu, že ve tvém okolí nejsou lidé, kteří by tě dokázali pochopit. Ale no, přeci jen tam můžou být. Jsi to ty, která jim neotevřela své srdce. Zradí? Tak ať. Lidé přicházejí a odcházej...

.... A věř mi, že tě to taky nakonec potká. Potká a ty nebudeš vědět, jak se proti tomu bránit - teda pardon, budeš - poslechneš si song a bud ti dobře. Tak to vidíš? Kecy. I tenhle způsob nakonec omrzí, to kouzlo se vytratí a ty budeš sama v tmavý místnosti. Sama se svýma myšlenkama. To vede ke stále častějším depresím, deprese k temným myšlenkám (jako jsou například žiletky anebo sebevražda - vím, o čem píšu), které se nakonec samy stanou skutečností.

Jak jsem psala někde nahoře, uvědomila jsem si plno věcí. Mezi nimi i například to, že ze všech problémů se musíš vyhrabat sama. V tom ti nikdo nepomůže, rozumíš? Ani nějakej cvokař, ani kamarád. Ten tě možná vyslechne a poradí ti, ale většinou se z toho hrabeš sama. A jak? S úsměvem na tváři hodíš problémy za hlavu. Nesmíš si všechno tak brát, což ty děláš. Máš problém, a sakra, sakra sakra, už zase deprese, co teď. Panika, jedním slovem. Ale tak to dál nejde.

Fíha, je dost hodin. Půjdu. A pointa článku se vytratila :D Určitě. Zítra se objevíš na facebooku a skypu a probereme to pořádně. Už se nemíním dívat na to, jak se ničíš. A pokud ti nepomůžu já, další den si zavolám toho kamaráda a ten ti ukáže. Je pravda, že je na tom plno lidí hůř jak ty. Tak ok,přiznáváš to, a co s tím? Nic. Pořád vidíš jen problémy. Kde je světlo ve tmě? A neříkej že žádný nevidíš, vždycky tam je. Ty ho nechceš vidět. Taky jsem ho dřív nevídala, sama jsem se řezala jak víš a podobně, přemýšlela jsem každou chvíli nad něčím "temným".. a vyhrabala jsem se z toho. Žádný deprese, nic. Nedovolím jim to. A je na čase, abys ty udělala to samý. Pomůžu ti s tím.. ale jen v případě, že ty sama budeš chtít. A mě nepřijde, že bys moc chtěla.

A tak, zítra pokecáme. Není mi dobře lidi, jdu spát. A doufám, že ty se tu zítra objevíš.

PS.: omluvte případné chyby, nechce se mi to po sobě číst :D

 


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.